NA POMOC MALÉMU HUBERTOVI

     V daleké zemi slonů a žiraf žije malý pasteveček Kimury. Ten za pěkných slunečných dnů, kterých je v Africe opravdu hodně, hlídá malé stádečko koz jako všichni malí chlapci z jeho vesničky. Pouze malý Kimury se však může pochlubit dobrodružstvím, které prožil se svými novými kamarády Míšou a Jájou. Tohle vyprávění začalo ale úplně někde jinde.
     Bylo pěkné páteční odpoledne, když se Míša s Jájou vraceli ze školy domů. Spěchali, protože mají slíbeno, že půjdou do cirkusu, který po dlouhé době přijel do Ústí nad Labem. Když pak odpoledne přišli k velikému barevnému stanu, obklopenému vesele pomalovanými maringotkami, objevila Míša hned něco zajímavého.
     Byl to zvěřinec. Takovou věc si samozřejmě nemohou nechat ujít a už jsou uvnitř. Kolem sebe vidí spoustu cizokrajných zvířat. Kromě velbloudů, koní a opic je nejvíce zaujalo malé slůně Hubert na samém konci zvěřince. Slůňátko bylo připoutáno velkým řetězem. Ten byl ale příliš krátký, a proto nedosáhlo na džber s vodou, i když chobůtek natahovalo, jak jen to nejvíce šlo. Slůně Hubert mělo velikánskou žízeň a na obě děti se dívalo smutnýma očkama. Míše i Jájovi bylo Huberta líto a rozhodli se pomoci mu.
     Rozhlédli se na všechny strany, a když měli jistotu, že je nikdo nevidí, vběhli k malému Hubertovi a džber s vodou k němu přitáhli blíž, aby se mohl napít. Slůně se dlouze napilo a chobůtkem trochu osprchovalo. Jakmile se osvěžilo, promluvilo hlasem, kterému obě děti zázrakem rozuměly: „Děkuji vám, kamarádi, měl jsem už opravdu velkou žízeň." „Jak je možné, že mluvíš lidským hlasem?" ptala se překvapeně Míša. „Já nemluvím lidským hlasem, já mluvím hlasem zvířecím. To jenom vy mi můžete díky svému dobrému skutku rozumět." „To je úžasné!" jásaly obě děti.
     Potom si ale všimly, že slůně je stále smutné. Na otázku proč je tak smutný, jim Hubert odpověděl, že se mu stýská po mamince, která zůstala v Africe, když ho lovci zajali a odvedli pryč. Kamarádi zesmutněli také. „Rádi bychom ti pomohli, ale nevíme jak," vzdychla Míša. A slůně už trochu veseleji odpovědělo: „Jestli se opravdu nebojíte, poradí vám moje maminka." Děti se na sebe podívaly: „Huberte, to je přece moc daleko!" Slůně jen pokývalo hlavou: „Já vím, a proto to je moc nebezpečné." „My se vůbec nebojíme," odpověděli současně Míša i Jája. ...