Asi v každém městě kdekoli na světě stojí alespoň jeden dům, se kterým něco není tak docela v pořádku. Jsou domy strašidelné a opuštěné, také ovšem strašidelné a obydlené. Jsou domy tajemné, kouzelné i domy, které vám nedají spát do té doby, dokud nevezmete za kliku a nevstoupíte dovnitř. A právě v takovém domě začíná náš příběh.
     Zrovínka začalo léto a Oldřišek s Boženkou, svou nejlepší přítelkyní, jen tak bloumali B5eclaví. Vzduch tak omamně voněl prázdninami, že se chvílemi zdálo, jakoby se všechny květiny rozhodly opít vůněmi celý svět. A možná právě proto, že všechno bylo jiné než dřív, protože o prázdninách se z ničeho nic všechno zdá hezčí a veselejší, tak tedy možná právě proto zabloudily obě děti do míst, kam by se jinak neodvážily ani za velikánskou krabici mléčné čokolády.
     „Tady jsem ještě nikdy nebyl, jsme vůbec ještě v Břeclavi?" zeptal se Oldřišek Boženky, ale Lenička jenom pokrčila rameny. Ulice se zužovala čím dál tím víc, domy vypadaly špinavěji a jejich ploty se vykláněly do ulice či propadaly do zanedbaných zahrad tak, že si Oldříšek v duchu myslel, tak a teď už tenhle opravdu spadne a bude po něm. Ale nespadl a děti pokračovaly dál, poněvadž začínaly prázdniny a prázdniny jsou pro dobrodružství jako stvořené. Nakonec už ani nekráčely po asfaltové silnici, dál vedla jen prašná kamenitá cesta plná výmolů a kamení. Na jejím konci stál dům. Byl to velmi zvláštní dům. I zahrada vypadala velice podivně. Oldříšek s Boženkou se zastavili a zpovzdálí si dům prohlíželi. „Ten dům vypadá tak zvláštně, takový jsem v Břeclavi ještě nikdy neviděl," řekl Oldříšek. Ze dveří vyšel starý muž. I když jeho tvář byla plná hlubokých vrásek, vyzařoval z ní klid a mír. Po chvilce vytáhl dlouhou rovnou dýmku, nacpal ji tabákem a zapálil. Pak kývl na Oldříšek s Boženkou, aby šli blíž. Měl laskavé oči, kolem kterých mu hrály vějířky vrásek a děti beze strachu došly až k dědečkovi. „Pane, vy máte takovou zvláštní zahradu, a co vám to na ní stojí za divné sochy?" zeptal se Oldříšek. „Čtyřicet pět let jsem žil mezi Indiány, a nakonec jsem se stal jejich náčelníkem. Na stará kolena jsem se vrátil domů tam, kde jsem se narodil. A ty divné sochy na mé zahradě jsou totemy." „A máte ještě něco?" byl zvědavý Oldříšek. „Mám," řekl a zašel do domu. Když se vrátil, držel v ruce dvě podivné masky. „Ty jsem dostal od indiánského kouzelníka na památku. Prý jestli se budu chtít vrátit, ať si jednu z nich nasadím. Chachachacha," rozesmál se starý indiánský náčelník....